| GlobalSoftGames | Airsoftguns | Airsoft.cz | Khnet | BaRa blog | Airsoft-zbrane.net |
  Informace
IP adresa:54.196.2.131
Datum:19. 11. 2017
Čas:09:43
Svátek má:Alžběta

  Hlavní menu
Hlavní stránka
Seznam rubrik
Download
Ankety
TOP 15
Personalizace
Rozšírené vyhledávání

Dewtex tlachárna
Články a recenze
Airsoftové akce
Členové
O nás
Fotogalerie
OdkazyHotel

  Login informace
Neznámý čtenář

  Login!
Uživatelské jméno:
Heslo:


Registrace nového čtenáře!

  Banners



BaRa Blog

KHNet.info webkamera


  Copyright
Airsoft team Dewtex Kutná Hora
dewtex@dewtex.net
Copyright BaRacuda & Klainn & Dalicros 2004

Textu řádek pár
Vydáno dne 24. 08. 2007 (2954 přečtení)

Hned druhý den po příjezdu jsem zneužil část své pracovní doby (a také té, v kterou normálně provozuji spánek) k sesmolení tohoto textu. Je psán spíše pro Karakan znalé, a tak zaručuji, že se nezúčastněný čtenář určitě ztratí :)

Život, neživot.
Moc, nemoc.

Další průzkumná mise dokončena a já vleču svoje propocený tělo po schodišti v naší improvizované základně podat hlášení Igorovi. Míjím se s Leonem, jen na sebe pokývneme hlavami. Naproti schodišti vejdu do relativně útulné místnosti vybavené sedací soupravou a konferenčním stolkem. Na velké pohovce se rozvaluje náš hacker Dal a láme se svými asistenty jednu z mnoha šifer. Sám Igor sedí naproti mně a ve svém křesle mí připomíná dávnověkého krále. Levou rukou se prodírá bradkou a sklání se nad mapami oblasti. Pohled mi sklouzne vpravo od něj, a tam jak nějaký bizardní králův lovecký pes klečí Parak s hlavou skloněnou až mu jeho dlouhé dredy visí před ohyzdným obličejem, jako milosrdná plenta. Pravá “ruka“ změněná v dlouhý trnovitý párač zabodnutá do podlahy, titanové kopí před ním kdykoliv připravené rozetnout chlapa vedví. Fascinace překonává zhnusení a já od něj nemůžu odtrhnout oči. Náš vrcholný evoluční stupeň biorga na ničení živé síly.

„Máte zpoždění“ pronesl Igor, aniž ke mně zvedl hlavu od map. „Měli jsme komplikace při přiblížení k základně. Speed tvrdil, že v korunách zahlédl čtv…“ Hlas se mi najednou zadrhl. Jakoby někdo zatáhl za nouzovou brzdu v mém mozku. Igor ke mně pomalu zvedl hlavu a jeho oči se do mě zavrtaly. Nevydržel jsem střet s jeho pronikavýma očima a můj pohled sklouznul…na Paraka. Jeho dosud nehybná postava se pohnula. Sklopená hlava se pomalu zvedla a zadívala se na mě.
„Co je to s váma chlape! Mluvte přece!“
ZABIJ JE!“ Ozvalo se mi dutě v hlavě.

To je přece ono! Už si vzpomínám. V té přestřelce mi stim nestrhl nikdo z našich, ale ten čtvrtý párač! To on mě zachránil a odnesl pryč. Ale proč vlastně?

Viděl jsem Igora a jeho zmatený výraz. Otočil jsem hlavou a na chodbě uviděl Sanku. Chtěl jsem se ohlédnout? Nebo to chtěl udělal někdo jiný? Najednou jsem si připadal jak ve snu, ve kterém se na vás řítí démon, a vy nedokážete pohnout nohama.

A kurva!“ Pětačtyřicítka mi z pouzdra přímo vyletěla. Pojistka dole a vyšla rána. Igorem to hodilo zpátky do křesla, když se zrovna pokoušel ke mně vykročit. Zbraň se pohnula ke dveřím, do kterých Sanka vběhnul. Od závěru se do vzduchu vznesly dvě nábojnice a on vyvrávoral zpátky na chodbu.

Stůj! Nech toho! Zastav!“ Dalův výraz byl ze všeho nejvíc nechápavý, když se hroutil na svůj notebook mezi těla svých asistentů.
„Poplach! Všichni dovnitř! Assasin v objektu!“ Zařvalo moje tělo a vyběhlo na schodiště.
„Kde je? Víš Cebi kde je?“ Naléhal na mě Zoltan, který se na schodiště dostal jako první.
„Je tam vzadu, ten hajzl se tam dostal nějak oknem a střílí po nás z toho výklenku.“
Neposlouchej ho, sejmi mě!
„Okej, krej mě!“ Rána a Zoli se sunul k zemi s prostřeleným krkem. Rukama se marně snažil zastavit život, který z něj prchal po decilitrech.
Tak už mě kurva někdo ZABTE!“

Probral jsem se úplně promočenej. Rozhlédl jsem se po spáčích okolo. Snad mě nikdo neslyšel. Takhle pitomej sen se mi už dlouho nezdál.


A teď něco mimo fikci, abych taky mohl napsat něco ještě nudnějšího. Začnu asi odjezdem, který byl (jak už je u nás zvykem) organizovaným zmatkem. S jemným zpožděním (45min) dorazil Erthy. Když jsem mu otevřel, nestačil jsem se divit. Místo jeho přítelkyně, kterou jsem očekával, stála vedle něj holčina s dlouhatánskýma nohama, bujným poprsím a plavýma vlasama. Musel jsem v tu chvíli vypadat, že vidím minimálně ET. Po pár prohozených slovech jsem nabyl dojmu, že to v hlavě má v pořádku asi tak jako já ^_^. Ano byla to Nyemi – třetí párač.

Cesta proběhla v rámci daných okolností poměrně v klidu, a tak jsme kolem jedenácté hodiny dorazili na místo. I za tmy na mě halekalo spousty lidí a já ty známé málem nestačil všechny ani zdravit. Srdečnost a bezvadná nálada se mírně opírala o alkohol a čirou radost z víkendu. Nějakou dobu jsem se zapojoval do reje a pak mi Miris zajistil madraci v jejich tichém a útulném pokoji. Ranní vstávání mi nedělalo žádné potíže a během chvilky jsem byl připravený se vydat do operačního prostoru. Po chvilce čekání jsme naskákali na vejtřasku pilotovanou Marvem. A tempem, které nám na korbě nepřipadalo moc “zdravé“, jsme se vydali vstříc našemu provizornímu domovu na další dva dny. Když jsme dorazili na místo, a já si po seskoku z korby s těžkým batohem na zádech polechtal páteř, začal jsem se rozhlížet, kde by ta naše základna mohla být. Ani při nejmenším mě nenapadlo pomyslet na objekt se sedlovou střechou, který se rýsoval nad vrcholky stromů. Když k ní zamířila naše malá karavana, posadilo mě to málem na zadek. V okolí budovy byla spousta krytů zhotovených z palet a beden na munici naplněných hlínou. Budova sama pak měla, kromě dvou vstupů do sklepa, ze kterého se dalo dostat přímo na schodiště, ještě hlavní a zadní vchod do přízemí. Na celém objektu bylo vidět, že ho někdo udržuje pro účely tréninku. V prvním patře byla do jedné místnosti nastěhována velmi pohodlná sedací souprava ve výtečném stavu s proskleným konferenčním stolem. Co vám mám povídat. Dům jak z vlhkého snu CQB maniaka.

Po krátkém brífingu nám Martina opásala obě ploutve našimi barvami a rozebrali jsme si naše zakódované mapy. První průzkumné týmy byla Alfa+2/8Marines - pod vedením Lea v počtu 9 ozbrojenců pod volacím znakem Brandýs a Dewtex - pode mnou v počtu 8 ozbrojenců + nezbytný fotograf pod volacím znakem Ruth (naše oblíbená knajpa).

Dostali jsme na průzkum tři čtverce jižně od báze. Netrvalo to ani půl hodiny a při překračování průseku pro vysoké napjetí jsem uviděl prvního živáčka se žlutou páskou, který se pohyboval nejspíš po cestě na západ. Okamžitě jsem se skrčil do vysoké trávy. Žluťásek udělal to samé. Jelikož jsem si nemohl být jistý, jestli to nebyl šutrián, vyslal jsem našeho Arrowa na vyjednávání beze zbraně. Po chvilce bylo ale jasné, že pravděpodobně tři průzkumníci vzali do zaječích. Po chvilce dalšího motání a prozkoumávání nejbližšího okolí jsme se vrátili na základnu. Tam jsme dostali od Igora souřadnice prvního signálu a taky echo, že na nás čeká Brandýs, abychom jsme se mohli část cesty vzájemně podporovat. Po relativně (naslouchali jsme poměrně intenzivní přestřelce ze sektoru 4JAlfaA2) klidném dosažení cíle Brandýsu jsme pokračovali obchvatem (zabloudili jsme) ke svému cíli. Díky tomu jsme narazili po nějaké době na ozbrojence, které jsme považovali za Trankviliány. Ve skutečnosti to byl Dr.Zone, který se nás snažil odlákat od základny ICI, což se mu bravurně vydařilo. Po mírně chaotickém ústupu jsme se po chvíli dostali na asfaltovou cestu. Chlapy si všimli, že na nás míří zase další bílé pásky. Tentokrát o nás nevěděli a my se tak stačili rozmísti podél cesty, z které jsme na ně chtěli zaútočit (podle jejich směru jsme odhadovali, že projdou pod námi a my je pak snadno z boku napadnem.). No někdo míní a druhý mnění a postava na hrotu si to namířila k silnici zrovna tam, kde jsem se krčil za nevysokým plevelem. Když byl ode mě cca 5m stoupnul jsem si a s řevem „Palba!“ jsem mu vystřelil na hrudník. Následovala krátká přestřelka, která pomalu utichala. V ten moment jsme se měli stáhnout a pokračovat v našem úkolu v novém směru, ale vidina artefaktů nás držela na místě. To se ukázalo, jako nápad veskrze hloupý. Netrvalo dlouho a já ji koupil z roští na straně cesty. Kluci se samozřejmě snažili mi strhnout Stim ale trvalo to příliš dlouho. Když se to podařilo, byl zraněn náš medik Speedi. Než jsme ho ale stačili ošetřit, byli jsme už obklíčení zcela. Po respawnu jsem si řekl, že co nejde silou, musí jít lstí, a tak jsem pro kódy vyslal jen Khara a Toxyho. Ti se po chvilce, kterou jsme strávili odpočinkem ve vysoké trávě, vrátili i s kódy a my se tak mohli vítězoslavně vrátit. Pak následovala dlouhá regenerace sil a hlídkování kolem vily. Těsně před setměním naší letargii narušil útok Trankviliánů a ještě kohosi. Když jsem viděl obličeje Khara se Speedem, kteří se vraceli z outpostu, který zpozoroval jejich příchod, myslel jsem si, že na nás jde NG a ICI dohromady. V tu dobu byla na základně tuším Sfinska, my a hrstka dalších. Útok byl brzy odražen a my dostali úkol dojít pro třetí sadu kódů. Díky nebývalému zájmu nás doprovázet odcházelo ze základny 20 lidí a Dva párači. Po strastiplném postupu úplnou tmou, při kterém jsme ztratili našeho Mirase, když na něj spadla kláda a “pohladila“ ho po tváři a urazila pažbu na jeho G3SG1 jsme dorazili na okraj zastavěného prostoru, který ozařovala oranžová záře lamp. Po jednoznačném zvolení rychlejší cesty jsme poklusem překonali průmyslový areál k dalšímu vstupu do lesa. Tam ale po chvilce spatřil Zoltán pohybující se světla. Poté co ke mně pronesl něco ve stylu:
„Hele Cebi, já jsem mrtvola. Vlítnu tam a nalákám na sebe palbu, abyste je mohli pobýt.“ To jsem ale zamítl a namítnul jsem, že tohle by měli udělat spíš párači. Když jsem se k nim dostavil na probrání plánu, byli jiného mínění. Podle nich jsme tam měli naběhnout jako první a způsobit chaos, ve kterém se jim prý nejlépe párá, jelikož nikdo netuší, že je vůbec někdo párán, a jak se procento zdrhajících zmenšuje, zvyšuje se životnost párače. Asi jsem měl málo okysličenej mozek z toho běhu, ale souhlasil jsem a sám společně se Zoltánem jsme hrdině vkročili do lesa jako první. Czernobyl to později popisoval asi takto:
„Koukám, že jseš tak půl metru přede mnou. Kouknu znova a už tam nejsi. Odněkud zespod se jen ozvalo: Jééé!“
Když jsem se konečně zachytil o mladý kmínek nějakého stromku, byl jsem asi o čtyři metry níž. Kousek vlevo bylo slyšel Zoltána, jak se nahlas diví, že to přežil. Když jsem k němu dorazil a pod světlem baterky si prohlédl, kam spadl on, byl jsem vděčný za svoje relativně hladké přistání. Zoli přistál mezi ostrými hroudami rozbitého betonu. Poté co se všichni posbírali, vyrazilo se hlouběji do lesa. Zoltán šel jako první se svítilnou a já klopýtal za ním potmě. Zrovna jsme se o něčem bavili, když se zhruba patnáct metrů přede mnou rozsvítila svítilna. Zařval jsem: „Na zem!“ Sám jsem padl na jedno koleno a snažil jsem se svojí střelbou přimět útočníky zastrčit hlavu a zastavit palbu po Zolim. Ve světle baterky jsem viděl, jak se Zoltán snaží odběhnout do strany za strom, ale v půlce cesty ho proud bbéček dostihl. Pak světlo zhaslo. Po chvilce bezvýznamného vejrání do tmy jsem se ohlédl taky za sebe. Za chvilku jsem přede mnou uviděl siluetu, která se bezostyšně vydala ke mně. Vystřelil jsem krátkou dávku. Vyšlo najevo, že to je mrtvola. Byl jsem z té situace tak rozmrzelý, že jsem si ani neuvědomil, že to znamená, že moje krycí palba k něčemu přeci jen byla. Rozhlédl jsem se znovu kolem a uviděl jsem, jak se ke mně blíží Khar. Ukázal jsem mu směr, kde se zhruba objevilo světlo. Opřel se o strom a…a někdo z našich se v té tmě splašil a začal střílet nazdařbůh. Nazdařbůh trefil Khara a mně slušně obtesal. Po výronu sprostých slov na adresu slepého střelce jsem se snažil přivolat zdravotníka. Les ale zase oněměl a nikdo mi neodpovídal. Někde vpravo jsem uslyšel kradmé kroky, ne více než třech párů nohou. Předtím jsem si myslel, že útočníků bude podle světel, která jsme zahlédli na kraji lesa maximálně šest, jenže teď jsem si uvědomil, že někteří nemuseli nést svítilny. Moje myšlenky přerušilo světlo, které se opět rozsvítilo. V tu dobu jsem už za stromem stál. Snad díky tomu mě světlo neoslnilo a díky jeho odrazu od okolního lesa a stébel trávy jsem v trávě spatřil zřetelně dvě postavy. Střílel jsem dokud světlo nezhaslo. Opatrně jsem se opět za strom přikrčil a vykouknul. Kousek ode mě stál hlouček lidiček, kteří si svítili baterkou s rudým filtrem. Poslal jsem jim krátkou dávku. Byli to zase mrtvoly a po hlase jsem poznal párače. Dostal jsem se ke Kharovi a strhnul stimpaku, kterou si škudlil. Po tak dlouhé době dovolávání medika jsem nepochyboval, že to koupil i s ostatníma (tudíž by nebyl ani nikdo, kdo by ho oléčil). Vstal jsem a došel k mrtvolám, po letmé konfiskaci užitečných věcí jsme ukořistili nějaké PP-1, 20k cr a vysněné kódy. Měl jsem ohromnou radost, že s hrstkou lidí, kteří mi zbyli, nemusím prozkoumávat oblast a po tmě hledat skříňku. S Pumprdlíky, Kharem a párači jsme se vydali chvatně zpět. Po předání kódů jsem si udělal trochu horké polévky a šel do hajan. Zhruba za hodinu po našem příchodu se vrátil zbytek přeživších naší výpravy, kteří o nás neměli ani tušení, leželi potichu půl hodiny v lese a považovali nás za mrtvé (stejně jako já před tím je). Ráno jsem do sebe hodil rychlou snídani a zhoufovali jsme se téměř všichni k útoku na Bázi NG. Párači ale jevili vysokou neochotu někam vůbec jít a Erthy se nějak nedopočítal rukavic a nemohl najít svou masku. To ho dost rozesmutnilo. Naštěstí mu masku zapůjčil James, a tak se mohlo vyrazit. Po cestě jsme se chtěli zastavili u Šutriánů. Když jsme se dostali na udanou pozici chvíli nám trvalo, než jsme zjistili díky anténě RF vytažené na střechu, že je budova obývaná a podle letmého průzkumu taky totálně zabarikádovaná. Sdělil jsem strážím, že pošleme vyjednavače a šel jsem se domluvit s Le-em z čety Brandýs. Než jsem se k němu dostal, ozval se mi Igor. Pozice dalšího signálu byla lokalizována na naší základně a ať prý se okamžitě vrátíme, než se na ně všichni sesypou. Sdělil jsem to Leovi a navrhl, že půjdu dovnitř a budu nějak banálně s Šutriány vyjednávat, aby nepojali podezření, a on mezitím připraví lidi na rychlý přesun k základně. Když jsem se dostal po chvilce hledání těch správných dveří dovnitř, byl jsem naprosto uchvácený těmi obrovskými bezpečnostními opatřeními a celkovou nedobytelností objektu. Snad všechny dveře měli nějaký druh závory nebo jistícího mechanizmu.
„Tyhle chlapíky si rozhodně naštvat nesmíme.“ Pomyslel jsem si.

Po chvilce přátelského vyjednávaní, během kterého jsem prakticky na všechno Jocymu kývnul, jsem byl opět venku a rychle jsme mazali zpět na základnu.

Když jsme tam dorazili a já v patře podal hlášení Igorovi, potkal jsem na chodbě dva párače.
„Čus Ery, tys už našel masku?“ Zeptal jsem se jednoho. Ten ale nic neodpověděl a dokonce se na mě ani nepodíval. Dostal jsem takový neurčitý pocit. Vzpomněl jsem si, jak jsme si po cestě říkali, že s párači je vila nedobytná a jestli se Josh nepomátl dávat nám takovou výhodu?
„Že bychom měli čtvrtého párače? To už je nějak moc.“ Říkal jsem si. Sešel jsem dolů do přízemí a sedl si na stůl mezi hlouček lidí, kteří zrovna rozebírali, jak se nám moc daří. V tom se ve dveřích objevila Nyemi a Ery. Vběhli mezi nás a celé patro během několika sekund vyčistili. V tom zmatku jsme si neuvědomili, že zásah od páraka = smrt, a tak jsme začli volat medika. Díky tomu se lidi co byli mimo vilu dozvěděli, že někdo útočí, a když spatřili volně pobíhající párače dali si rychle dvě a dvě dohromady a zastavili všechny čtyři. V tom zmatku někdo křičel, ať dovedem Dalíka, aby párače hacknul. Vzal jsem ovázaného Dala a v kordonu několika hiderovců jsme ho dovedl k prvnímu, kterého jsem našel. Byl to James. Dal ale nevěděl, jak by hacknutí mělo proběhnout, a tak se běžel poradit s Joshem. Když jsem se rozhlédl, uviděl jsem Petra Kužmu, jak celou situaci pro jistotu kontroluje z posedu, kde se určitě cítil před párači v bezpečí. Za chvilku se vrátil Dalík od Joshe se smutnou správou, že všichni zasažení jsou mrtví. Když jsem to ohlásil vysílačkou, sešla se snad víc jak půlka Hiderovců na mrtvolišti. Po vymrtvolení jsme našli už jen dva párače. Jamesovi a Joshovi se podařilo uprchnout. Na zemi ležela spoutaná Nyemi a velmi důkladně spoutaný Ery, který s obtížemi díky dobrákovi Kužmičovi kouřil cigaretu. Situace byla zoufalá a my museli za každou cenu dokončit dešifrování vysílaní, udržet vilu a současně nepřijít o VIP (Hacker a Igor). Igor se před všeobecnou evakuací snažil ještě psionickým soubojem ovládnout zbylé paraky ale podařilo se mu bohužel je dostat pouze do komatu. Všichni jsme se stáhli do lesů, kde se podařilo během pár minut dokončit dekryptování signálu. Když jsme se poté snažili dostat dále od vily, abychom mohli lépe naše VIP ukrýt a pak se vrátit do Vily vypnout signál, byli jsme napadeni. Po dlouhé patové situaci, během které se Propertymu podařilo několik zraněných obvázat a dostat z palebného pole se velení rozhodlo odlákat útočníky odchodem větší části bojovníku HF. Dewtex dostal za úkol chránit za každou cenu VIP až do konce hry. Zároveň bylo určeno několik jedinců, kteří se měli osamoceně snažit dostat zpět na vlastní pěst a deaktivovat signál. Když se nám zdálo, díky odposlechu, že se situace kolem vily uklidnila já, Storm a Arrow jsme se šli podívat, jak to vypadá uvnitř. Po zkontrolování celé budovy jsme nenašli nic podezřelého a kromě pár otrávených potravin v přízemí na tom báze nebyla zas tak špatně. Zbytek dne už jsme jen bránili svou budovu a do dalších akcí jsme se pro jistotu nezapojovali z důvodu nedostatků životů našich VIP. Letargii narušil až útok ICI, z kterého jsem si odnesl pár šrámu. Když nám do prvního patra přiletěla dávka z automatu a jedna z kulí mi zkazila polévku, vytrhl jsem svojí Hi-capu z pouzdra, které jsem si odložil na stůl a jen v rozepnuté blůze jsem se vydal pomstít své kulinářské umění. Sešel jsem volným tempem do přízemí, vyklonil se do vstupní chodby a několikrát jsem vystřelil. Dva útočníky jsem stačil zasáhnout, než mě třetí z nich udělal na prstu na spoušti menší památku, která mě štípe ještě teď, kdy toto píšu. Po krátké debatě žoldáků ICI s Igorem se vyřešilo menší nedorozumění. Myslím, že to bylo něco, jako že nesmíme střílet z druhého patra či co. Někdo ale říkal, že si jen neuvědomili, že patra se počítají až od přízemí. Pak už jsme se sbalili, počkali na vejdu a za zvuků oslavných písní se vydali zpět do kasáren.

Po důkladném rozloučení jsme vyrazili k domovu. Nyemi byla kupodivu hodná (unavená), a tak cesta proběhla bez větších vzrušení a byla jednou velkou sérií panoramatických pohledů. Na nádraží jsme se s ní se slzou v oku rozloučili a slíbili si, že se ještě někdy uvidíme.


A to je konec. Za případné nepřesnosti v citacích se předem omlouvám. Přeci jen v hlavě zatím diktafon nemám (přeju si ho k ježíšku společně neuro/digital převodníkem). Jo a taky se omlouvám Leovi, za moje příšerné skloňování jeho jména.




[Akt. známka: 2,00] 1 2 3 4 5

Autor: Cebi | Komentáře: 502 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek

  Novinky

23.03.2010: Dewtex season 2009 video
Slideshow shrnující sezónu 2009.

03.05.2009: Galerie BW
Přidána fotogalerie z výborné akce Borderwar, pořádané Wolfpackem

07.12.2008: New Header


Tento web byl vytvo�en pomoc� redak�n�ho syst�mu phpRS
Layout: BaRy - verze 1.1.0